Stručná historie lehacího nábytku

Lůžko patří bezesporu k prvním výrobkům v dějinách lidstva. Prvním lůžkem byla rohož, které zmiňuje již bible. Lidové praščáky z proutí a kožešinou jsou zase nejstarším archetypem lůžka na našem území. Lehací nábytek je zachycen na stélách, vázách nebo na sarkofázích aj. reliéfech starověku. První dochované hmotné artefakty lůžek pocházejí již ze starověkého Egypta (Tutanchamon). Rámová konstrukce ze dřeva a bronzovou nebo koženou výplní plochy byla doplněna jemným baldachýnem proti hmyzu a měnila se konstrukčně již jen velmi málo. V antice sloužila lůžka kromě spánku pro jídlo, zábavu i četbě a duševní práci. Ve středověku ztratilo lůžko svoji lehkost i technické poznatky starověku. Plochý rám nahradil krabicový korpus lůžka pro uložení sena a pak matrací. Tepelnou pohodu v drsných podmínkách Evropy řešil dřevěný baldachýn s těžkými drapériemi. V renesanci byla postel měkkým místem pro návštěvy a byla doplněna jemnými látkami. V baroku se postel stala nejreprezentativnějším kusem nábytku s ozdobným celočalouněným baldachýnem. Rokoko ale z potřeby intimity přemístilo lůžko do výklenků, alkoven a interiér poprvé doplnily chodby. Lůžko se vzdalo baldachýnu, který se znovu objevil až na konci klasicismu a v empíru. Reprezentativní charakter lůžka pak určují architekti Napoleona a jejich loďkovitý tvar je nepřehlédnutelný. Ložnice empíru se proměnila na manželský katafalk s přidáním dvou nočních stolků. Biedermeier provázela tvrdá žíněná matrace na dřevěném roštu a chladné ložnice bez nábytku. V romantismu se poprvé prosadilo použití pružin i v konstrukci válend. V ložnici pevně vládla symetrie nočních stolků a gauče se spirálovými pery. Secese objevila kovové drátěnky s žíněnými matracemi. Po válce pak pletivo, vypnuté v ploše do různě konstruovaných rámů nebo pružných systémů (tažné spirálové pero nebo tlačné vertikální pero), již tvořilo plochý pružný základ pro postelové nebo pohovkové matrace. Meziválečné období provázely již také pevné rošty s dělenými pružinovými matracemi. V této době vznikla perová vložka, jako samostatný kovový prefabrikát, který vytvářel základ čalounění utvářený z vertikálních, vzájemně spojených, tlačných per - pružin. Péra byla spojena nejen navzájem, ale i s obvodovým rámečkem pomocí válcových spon, ocelových drátů nebo tažných ocelových spirál. Dále vznikaly též pérové vložky, jejichž pružicí systém byl tvořen spirálovými péry. Ve druhé polovině 20. století následoval prudký rozvoj matrací z polyuretanových, latexových aj. pěn, uložených na flexibilních lamelových roštech. Nově se objevila lůžka s matracemi plněnými vodou nebo vzduchem. Marketing „zdravého spánku“ využíval zaostávání solidního výzkumu v oblasti lehacího nábytku a uvedl na trh lůžka s přívlastky o vlastnostech, které nemají (matrace ortopedická, zdravotní, hygienická apod.). Tradicí lůžka od starověku, přes intelektuální období antiky až do konce 19. století byl poznatek, že lůžko má být rovné a relativně tvrdé.

autor: Nábytkářský informační systém