Kuchyňská linka – úvaha nad současnými trendy

Kuchyňská linka jako pojem pro utilitární sestavu drobného ukládacího nábytku se zabudovanou pracovní deskou pro přípravu jídel a servírování, se plošně objevuje v evropských interiérech v první polovině 20. století. S poválečným rozvojem technologií a plošných materiálů se vyvíjí nové typy stabilních kuchyňských spotřebičů, které se zabudováním do korpusu kuchyňské linky stávají její organickou součástí a formulují různá ergonomická řešení lidské obsluhy. Nahrazují kuchyňské příborníky a mycí stoly se zabudovanými dřezy, zjednodušují ukládání nádobí, příborů, skladování surovin a polotovarů, přípravu jídel a úklid po skončení konzumace. Kuchyňské linky jsou postupně osazovány dalšími, nově vznikajícími spotřebiči, které usnadňují práci v kuchyni i servírování jídel.

Specifickým trendem konce 20. století je začleňování kuchyně do obývacího prostoru, co má za následek větší potřebu výtvarného zpracování tělesa kuchyňské linky a přizpůsobení celkovému architektonickému pojetí domu nebo bytu. Tento, slušně řečeno, nepříliš kultivovaný trend, má zřejmě své kořeny v nukleární rodině, plošné feminizaci, či snad ještě hlouběji v socializaci rodiny dle psychoanalytika Freuda.

Užitým materiálem pro výrobu kuchyňských linek jsou umělé plošné materiály, které jsou levné, snadno a rychle zpracovatelné a které mají minimální nároky na provozní údržbu. Proto materiálové a designové propojení moderní kuchyňské linky s moderním obývacím pokojem nebo jídelnou obvykle nevyžaduje větší invence a variace na toto architektonické téma jsou i díky rozvoji snadno dostupných interaktivních programů  poměrně jednoduché a tak často postrádají hlubší výtvarnou myšlenku fundovaného tvůrce. Výrobci kuchyňských linek se snaží své potencionální klienty oslovit zejména různými technickými finesami neustále se zdokonalujících robotických spotřebičů, jejich ovládáním a automatizací obsluhy, variabilitou osvětlení, odsávání a filtrací výparů, likvidací odpadků, atd, atd. Z kuchyňské linky se stává nákladné prestižní kolbiště technických vymožeností, které v praxi ani nejsou příliš využívány a v myslích profesně nepříliš vzdělaných a praxí zběhlých obsluh vyvolávají falešný dojem záruky skvělého kulinářského výsledku. De facto se jedná o stejný marketingový efekt, jaký nastává v posledních desetiletích v automobilovém průmyslu, tedy že nárůst množství různých technických zdokonalení vozidla je v přímé úměře s řidičským uměním uživatele. Samozřejmě opak je pravdou.

Dnešní architektonického pojetí kuchyňské linky se stává problémem tehdy, má-li se kuchyňská linka svým výrazem přiblížit obývacímu pokoji nebo jídelně, a to zejména tehdy, jedná-li se o pojetí historizující nebo historické. V obou případech lze nalézt zdárné řešení v oddělení kuchyně s jídelní linkou od okolního prostoru, a to stěnou s prosklenými dveřmi nebo, (otočným), výdejním pultem. Toto řešení poskytuje nerušené prostředí klasické jídelny v daném historickém slohu, kde je pozornost uživatele soustředěna na nábytek, výzdobu stěn, svítidla, servis a samozřejmě na konzumaci jídla a nápojů, eventuelně na konverzaci spolustolovníků.

Druhým řešením je přizpůsobit výraz kuchyně a kuchyňské linky architektonickému pojetí nosného interiéru, tedy zpravidla jídelny, někdy bohužel i obývacího pokoje a často, ó hrůzo, i ložnice, do které bývá kuchyně nezřídka včleněna. V tom případě je nutno vyjít z faktu, že největší pozorovanou plochou, kterou je linka tvořena, jsou čela zásuvek a dvířka ukládacích prostorů a spotřebičů. Proto je nutné pracovat zejména s těmito prvky. Doporučuje se použít klasický přírodní materiál a jeho úpravu, (masivní dřevinu a tradiční zpracování povrchu), aplikovat slohové provedení výplní, profilů lišt a úchytek. Pokud je nábytek, jehož podoba se má odrazit ve výrazu kuchyňské linky opatřen třeba vitráží, různými aplikami, řezbami, profilovými římsami, je vhodné přenést tyto na odpovídající části kuchyňské linky či další prvky kuchyně. To vše samozřejmě s důrazem na slohovou věrnost k detailu, což takové provedení odliší od banální produkce světových firem podbízejících se kýčovitými stylizovanými ozdobnými prvky, jež nemají oporu v žádném ze slohových tvarosloví.

Po zkušenostech s mnoha interiéry kuchyní a jídelen v historizujícím a historickém prostředí jsem zastáncem prvního řešení, tedy zcela moderní kuchyňskou linku se všemi jejími vymoženostmi a moderními materiály oddělit od ostatního prostoru zmíněným způsobem. Výhodou je také eliminace nevábných zvuků, pachů a jiných nepříliš nutných vjemů, které vznikají při přípravě jídla nebo úklidu po jeho zkonzumování.

V případě, že se jedná o sladění výrazu kuchyňské linky se zařízením sousedícího prostoru, který je pojat moderně a je proveden v masivu, je situace obdobná.  Aplikace výtvarných prvků moderního charakteru je u čel zásuvek a dvířek kuchyňské linky ještě snazší neboť zpravidla nevyžaduje použití dekoru v ploše, či profilu hran. Stačí jen použít stejnou dřevinu s podobnou texturou a povrchovou úpravou, stejné úchytky, či do kuchyňské linky včlenit nějaký prvek z materiálu, který obsahuje i vzorový prostor (kov, plast, sklo, nerost atd).

A.Petříček, 2016