Kapitán ALEKSANDAR LEKSO SAIČIĆ

 

(5.8.1873 Vinicka – 7.4.1911 Cetinje)

(hrdinský čin a dekorace slavného černohorského důstojníka)

Rusko-japonská válka (8.2.1904 – 5.9.1905), byla vyústěním sporů obou zemí o vliv a následné ovládnutí území Mandžuska a Korejského poloostrova, která byla v té době sice ještě pod čínskou nadvládou, ale ta se již po prohrané válce s Japonskem (1894-1895) chýlila ke svému konci.

S technickým a strategickým rozvojem válečného námořnictva ruská říše nutně potřebovala pro své loďstvo nezamrzající přístavy na východě své země jako opěrné body pro uplatňování svého geopolitického vlivu a s tím spojených vojenských cílů. Čína uvítala nabídku ruské pomoci s úhradou čínských válečných reparací a roku 1898 pronajala ruské vládě strategický mandžuský přístav Port Arthur na dobu 25 let. Japonsko tento tah ruské diplomacie těžce neslo, a když se Rusko rozhodlo vést transsibiřskou magistrálu přes Mandžusko až k jeho pobřeží, tak ruské přístavy Port Arthur a Čemulpcho bez vyhlášení války v únoru 1904 napadlo. Lépe vyzbrojená a vycvičená japonská flotila dokázala ruské lodě na vnější portarturské rejdě blokovat a umožnila japonské pozemní armádě postup k Port Arthuru z vnitrozemí. Dne 18.12.1904, po úporných dělostřeleckých a pozemních bojích, fortifikačně nedokončené pevnosti portarturského přístavu padly a byly obsazeny japonskou armádou.

Japonci poté nasměrovali své válečné úsilí do pozemních bojů, které vyvrcholily mohutnou bitvou u Mukdenu. Krvavá bitva, ve které bojovalo přibližně po 300 000 vojáků na obou stranách, skončila dne 10.3.1905 porážkou ruské armády. V době tohoto střetu se odehrál unikátní souboj mezi znamenitým černohorským důstojníkem a zkušeným japonským duelantem-samurajem.

Knížectví Černá Hora bylo tehdejším věrným spojencem carského Ruska, které svrchovanost malé pravoslavné slovanské monarchie politicky a materiálně celá dvě století podporovalo. Rusko hradilo nemalé kompletní výdaje knížecího dvora od apanáže všech členů knížecí rodiny až po úhradu výroby luxusních státních vyznamenání, veškeré náklady na vybavení černohorské armády zbraněmi,  municí a výstrojí, poskytovalo všestrannou pomoc také ve zdravotnictví a vzdělání.

Ruská pravoslavná církev s podporou vlády i ruských poddaných stavěla, udržovala a provozovala v Černé Hoře všechny základní a obě střední školy, kostely a nemocnice. Rusko hradilo výdaje černohorského velvyslanectví v Cařihradu. Černohorský kníže Nikola I. Petrović Njegoš, od r. 1910 černohorský král, byl nositelem III.třídy Řádu sv. Jiří a dalších nejvyšších ruských řádů. Měl jako druhý v historii Ruska hodnost maršála ruské armády a byl čestným velitelem ruského pluku. 

 Přes sto let se již vedou v Černé Hoře spory o tom, zda černohorské knížectví, jako přirozený spojenec Ruska, vyhlásilo v r. 1904 Japonsku válku. Dokonce někteří tvrdí, že jsou obě země ve válečném stavu dodnes, což je ovšem nemožné z mnoha právních, diplomatických, historických a jiných důvodů. Nicméně kníže Nikola I. s ruskou říší otevřeně sympatizoval a požehnal svému ruskému pluku před jeho odchodem do války. Na ruské straně bojovalo mnoho Černohorců a mnozí z nich se vyznamenali a také dosáhli v ruské armádě vysokých hodností, např. Anto Gvozdenović  z kmene Ćeklići a Jovan Popović-Lipovac z kmene Gradjani měli hodnost generála ruské armády.

Kapitán černohorské armády Aleksandar Lekso Saičić (Александар Лексо Саичић), se narodil 5.srpna 1873 ve vsi Vinicka v blízkosti města Berane v oblasti kmene Vasojevićů na východě Černé Hory. Své jméno dostal po sv. Alexandru Něvském, patronu kmene. Jeho otec, Vaso Saičić, byl významný černohorský bojovník a velitel. Mladý Lekso studoval gymnázium v Cetinji a poté v Dubrovníku, odkud odešel do Beogradu studovat pěchotní poddůstojnickou školu. Po jejím dokončení sloužil v černohorské armádě jako adjutant u Vasojevičské brigády. V té době již proslul svými výjimečnými fyzickými výkony, kdy například dokázal přeskočit koně po délce.

Proslul jako skvělý jezdec a říká se o něm, že na trhu s dobytkem přeskočil na koni dva voly a že se v plném trysku dokázal protáhnout pod břichem svého koně. Byl také nepokořitelným ve vrhu kamene do dálky a skoku do výšky, což byly oblíbené sportovní disciplíny černohorských mladíků. O jeho legendárních schopnostech v šermu šavlí svědčí událost, kdy svému nadřízenému u brigády dokázal holí vyrazit šavli z ruky a tou potom odsekl protivníkovi knoflík na košili pod krkem. Jindy zase zkušeného italského učitele šermu na Cetinji zahnal v šermířském duelu svými ostrými výpady na útěk.
 
Po tříleté vojenské službě ve vlasti odešel do Cařihradu, kde jako poručík carské gardy sloužil další tři roky. Krátce před vypuknutím rusko-japonské války vstoupil jako dobrovolník do služby v ruské armádě. Bojů proti Japoncům na Dálném Východě se zúčastnil od prvních dnů a i zde prokazoval mimořádnou odvahu a bojové schopnosti. V bitvách u Jun-tsu-an, Pej-an-čanj a u Mukdenu byl třikrát těžce raněn. Svá zranění, stejně jako většina černohorských bojovníků, si léčil sám, lékaře odmítal a co nejdříve se opět zapojoval do bojů.

U Jun-tsu-anu, kde jednotky ruské a japonské armády ležely v patovém postaveních proti sobě a k získání převahy nad protivníkem by tak bylo nezbytné velké krveprolití, vyzval japonský velitel ruského velitele k vyslání nejlepšího svého bojovníka k souboji s japonským samurajem. Duel měl rozhodnout o vítězi a poražená strana se pak měla stáhnout zpět. Nepřijmout výzvu k souboji znamenalo přijmout porážku. Lekso Saičić se ihned přihlásil a připravil se na souboj. Ruský velitel při pohledu na štíhlou postavu černohorského dobrovolníka vyjádřil obavy nad výsledkem souboje a doporučil Leksovi, aby před soubojem sňal svůj těžký vlněný vojenský plášť zvaný v ruské armádě „šiněl“. Saičić to odmítl s tím, že co je ovci její rouno, to je vojákovi jeho šiněl. Lekso poděkoval svému veliteli, že mu dovolil podstoupit tak důležitý souboj a na koni se vydal k japonským pozicím do území nikoho.

Z dostupných pramenů stále není zcela jasné, zda celý souboj probíhal na koních nebo zda v průběhu souboje oba duelanti sesedli a dál bojovali ve stoje. Ruské zdroje uvádí, že celý souboj probíhal koňmo a Japonec byl zabit v sedle koně, jehož tělo za třmen kůň odvlekl k japonským pozicím, kam přijel Saičić a vzdal mrtvému samuraji poctu. Souboj mezi černohorským kapitánem ruské armády vyzbrojeným pravděpodobně armádní šavlí, (spekuluje se i o tradičním jataganu, což je však málo pravděpodobné), a japonského samuraje vyzbrojeného zřejmě katanou, (možné však také je, že byl vyzbrojen pěchotní šavlí zvanou kyu gunto), byl velmi rychlý a zřejmě netrval příliš dlouho. Japonec zasáhl lehkým sekem Černohorce na čele, který v okamžiku výronu krve klasickou šermířskou fintou in tempo vítězícího Japonce překvapil a protiútok dokončil údajným stětím jeho hlavy. Zda se tak skutečně stalo, je další historickou otázkou. Faktem je, že tradiční dovednost dekapitace v průběhu souboje dlouhou chladnou zbraní je u černohorských bojovníků dobře známá a opakovaně prokázána.

Veršované lidové podání o tomto činu, které bylo vytvořeno neznámo kdy a kým, jistě neposkytuje důvěryhodné informace o podrobnostech duelu, neboť bylo podbarveno tradiční epickou atmosférou a také obsahuje zjevné faktické chyby. Mimo jiné tento zdroj tvrdí i to, že Lekso zavinul sťatou hlavu samuraje do šátku a odnesl ji sebou jako důkaz svého vítězství. Tento původně turecký zvyk byl v bitvách černohorského národa za nezávislost své země velmi rozšířen, ale jeho poslední masové užití bylo naposledy zaznamenáno v r.1858 v bitvě s Turky u Grahovce, později již jen velmi zřídka. Nelze tedy předpokládat, že by vzdělaný a inteligentní kapitán Saičić tento archaický a brutální úkon provedl přímo před očima svých ruských spolubojovníků. Tendenční černohorský historik Novak Adžić dokonce spekuluje o tom, že vůbec nedošlo k souboji a že Saičić svého protivníka zabil ve chvíli, kdy se mu před soubojem Japonec ukláněl. Takový zákeřný způsob boje by jistě vyvolal následky a rozhodně by nevedl k tomu, že by byl Saičić ctěn i v řadách japonských vojáků. Ruští vojáci dali svému černohorskému spolubojovníku přezdívku „Muromec“ po hrdinném junákovi ruských bylin, legendárnímu bojovníku proti nepřátelům Matičky Rusi, Ilju Muromcovi.

Neočekávané vítězství kapitána ruské armády, Černohorce Aleksandara Saičiće nad japonským samurajem, vyvolalo vlnu nadšení v řadách ruských jednotek a bylo zaznamenáno mnoha historiky. Jedno ze svědectví říká, že souboj byl pozorován několika ruskými generály, kteří hned po souboji Aleksandarovi osobně a za vyhrávání plukovní kapely blahopřáli, což evokuje úvahu, že příprava obou stran na souboj zřejmě trvala delší dobu a možná také byl duel jistou formou frontového povyražení, což však nikterak nesnižuje jeho skutečný význam.

Kapitán Saičić byl za svůj obdivuhodný výkon oceněn vysokými řády a vyznamenáními tří států. Gratulace obdržel od viceadmirála ruské flotily Zinovije Petroviče Rožestvenského i od velitele japonského Spojeného loďstva admirála Heihačiró Tógó, (podle ruských zdrojů údajně japonský admirál Saičiće navštívil v ležení ruské armády) . Kníže Nikola chrabrému kapitánovi potvrdil jeho hodnost, která mu byla dočasně propůjčena pro jeho působení v ruské armádě. Ruské velení mu přidělilo funkci velitele jízdní eskadrony Primorského dragounského pluku. Saičić obdržel několik čestných zbraní a také údajně doživotní roční rentu ve výši 40 napoleondorů (zlatý dvacetifrank ražený za Napoleona I.).

O udělených řádech a vyznamenáních jsou kromě různých spekulativních zdrojů jen dva reálné. 

Prvním je článek ze dne 16.4.1911 v černohorském listu „Glas Crnogorca“ o životě a smrti kapitána Saičiće, který uvádí tento výčet jeho dekorací:  „…II stepen Sv. Vladimira sa mačevima i bantom; II i III stepen Sv. Ane i II i III stepen Sv. Stanislava sa mačevima i bantom; tako još i  rusku ranjeničku medalju i crnogorsku „za hrabrost”; IV stepen Danilovog ordena, Talijanski krst”.  Je všeobecně známo, že se Černohorci nikdy příliš nesnažili přesně označovat dekorace vlastní země natož cizích států a také názvy udělených dekorací v černohorských novinách tomu odpovídají, a proto jsou dobové fotografie jediným hodnověrným důkazem pro výčet Saičićových dekorací.

Fotografie dostupné na internetu jsou ateliérové a jsou celkem tři. Na dvou z nich je kapitán Saičić ve slavnostní uniformě s dekoracemi in natura (viz. foto.1 a 2) a obě jsou zřejmě pořízeny vzápětí po sobě, protože kapitán má na hrudi stejný počet dekorací, stejně zavěšených, má stejný účes a fotografie se od sebe odlišují jen způsobem, jakým drží ruskou dragounskou šavli vzor 1881/1910 a pootočením hlavy.

Obě fotografie jsou na verzích z internetu různě upravovány, první je špatně kolorována, i když patrně dobově. Druhá, se stojící postavou, je sice kvalitnější, ale ani nejlepší verze tohoto fota na internetu není v tak dobrém rozlišení, aby bylo možné dekorace přesně určit a potvrdit tak jejich výčet v dobových novinách.

Třetí fotografie je také ateliérová a Saičić je na ní zachycen v černohorském kroji, který před zavedením uniforem ruského střihu sloužil jako uniforma. Na hlavě má typickou černohorskou čepici zvanou „kapa“ s hodnostním označením kapitána. Za pasem má dle dobového zvyku černohorských bojovníků zasunut rakouský revolver Rast & Gasser M1898 a na levém boku šavli s rovnou čepelí a bohatým košem s plochými pruty. Řády a vyznamenání má jinak zavěšeny, zdá se, že jich je méně a také na fotografii vypadá o pár let mladší. Na nohou má ruské jezdecké holínky s měkkou holení částí, zvané „garmoška“ s ostruhami a podle patrných ruských řádů se jedná o fotografii pořízenou po jeho účasti v rusko-japonské válce. Ani tato fotografie však pro přesné určení dekorací není dostatečná.

Kapitán ALEKSANDAR LEKSO SAIČIĆ Kapitán ALEKSANDAR LEKSO SAIČIĆ

(foto 1, foto 2 - zdroj internet)


Z minulosti jsem věděl, že můj přítel a kum, ing. Miladin Marković z Beogradu, vlastní originál druhé fotografie, protože ji publikoval v odborné literatuře. Navštívil jsem jej a získal ji pro tento článek. Fotografie velikosti 12x8 cm  je velmi ostrá a umožňuje popsat všechny kapitánovy dekorace. Kapitán je na ní zachycen ve stoje, opírá se pravou rukou o opěrák secesní židle a levou rukou si přidržuje dragounskou šavli. Fotografie je zřejmě pozdější kopií z originálního filmu a je vyvolána na měkkém fotografickém papíru, tedy nikoliv na kartonu s označením fotoateliéru. 

Kapitán ALEKSANDAR LEKSO SAIČIĆ

Foto 3 (archív ing.Miladina Markoviće, Beograd. Fotokopie ing. Jiří Kocman)


Kromě této známé fotografie mě nezištně poskytl i zcela neznámou a dosud nepublikovanou ateliérovou fotografii kpt. Saičiće, (foto 4), na které je černohorský hrdina zachycen se svým kumem, (kmotrem), Aleksandrem Aleksandrovičem Bašmakovem (6.1.1859 Oděsa – 1.8.1943 Paříž). 

Kapitán ALEKSANDAR LEKSO SAIČIĆ Kapitán ALEKSANDAR LEKSO SAIČIĆ

Foto 4 (archív ing.Miladina Markoviće, Beograd. Fotokopie ing. Jiří Kocman)


A.A.Bašmakov, známý ruský právník, publicista, literát, politik, etnograf a potomní exilový bělogvardějec, pobýval na Balkáně od r. 1898 jako konzultant mise ruského ministerstva zahraničních věcí. Na této vzácné fotografii je pozoruhodné, že je opatřena podpisy obou mužů, což samo o sobě je unikátní. Na reversu fota je dedikace:

„Dragome i milome Kumu i Kumi za uspomenu od kuma kapetana A.V. Saičića. Cet. 16/X - 908 g.“, v překladu: „Drahému a milému Kmotrovi a Kmotře na památku od kmotra kapitána A.V.Saičiće. Cetinje 16.10.1908“.

Z věnování je zřejmé, že fotografie byla pořízena dva a půl roku před Saičićovou smrtí a kromě černohorské „Pamětní medaile na 50 let vlády krále“ zřízené a udělované u příležitosti prohlášení Černé Hory královstvím v r. 1910, je počet jeho dekorací na fotografii úplný. Protože se Saičić po návratu z rusko japonské války do vlasti živil v hlavním městě vyučováním cizích jazyků, nelze přepokládat, že by vznikla zásluha a důvod k jinému vyznamenání než k onomu poslednímu z r.1910. Je s podivem, že mezi dekoracemi není jediné  srbské vyznamenání a že ani tak chrabrý a dovedný čin nepřiměl knížete Nikolu udělit Saičićovi prestižní Obilićovu medaili za chrabrost.

Fotografie též usvědčuje černohorské dobové noviny z chyby a to, že Saičić nebyl vyznamenán II. třídou Řádu sv. Vladimíra, ale III. třídou.
Díky této fotografii a znalosti životního příběhu kapitána Aleksandara V. Lekso Sačiće můžeme s jistotou vyjmenovat všechny dekorace, které za svoji vojenskou kariéru získal.

1. Řád sv. Vladimíra III.třídy s meči. Rusko.
(Императорский oрден Святого Равноапостольного Князя Владимира 4-й степени с мечами). 
2. Řád sv. Anny s meči II.třídy s meči. Rusko.
(Императорский oрден Святой Анны 2-й степени с мечами).
3. Řád sv. Anny s meči III.třídy s meči. Rusko.
(Императорский oрден Святой Анны 3-й степени с мечами).
4. Řád sv. Stanislava II.třídy s meči. Rusko.
(Императорский и Царский Орден Святого Станислава 2-й степени с мечами).
5. Řád sv. Stanislava III.třídy s meči. Rusko.
(Императорский и Царский Орден Святого Станислава 3-й степени с мечами).
6. Pamětní medaile Červeného Kříže na rusko-japonskou válku. Rusko.
(Медаль Красного Креста в память Русско-японской войны)
7. Medaile Za chrabrost. Černá Hora.
(Медаља за храброст).
8. Řád knížete Danila I. za nezávislost Černé Hory IV. stupně. Černá Hora
(Орден књаза Данила I. за независимост Црне Горе IV. cтепена)
9. Řád Italské koruny 4.třídy, Itálie
(Ordine della Corona d'Italia Ufficiale)
10. Pamětní medaile na 50.výročí vlády krále Nikoly. Černá Hora.
(Споменица педесетогодишњице владавине Краља Николе).

V roce 1910, pravděpodobně někdy po oslavách vyhlášení království, došlo na Cetinji k požáru v sídle královské rodiny. Kapitán Saičić se rozhodl zachránit vzácné předměty z hořící rezidence a vyběhl do prvního patra domu krátce předtím, než se zhroutilo hlavní schodiště. Kapitán skočil z balkonu nad vchodem a tvrdě dopadl na chodník. Nárazem si přivodil těžká vnitřní zranění, na jejichž následky zemřel 7.dubna 1911 ve svých 38 letech.

Věčná paměť.

Zdroje 

- „Црногорци у руско-јапанском рату” - dr. Djuro Batrićević
- „Tragom jedne stare fotografije“ - ing. Miladin Marković
- Internet
- „archiv autora“


Zpět na výpis novinek

MENUX